Predátor podruhý 05_2015

V říjnu 2014 jsem dal prvního predátora a když v prosinci přišla vip prezentace na predátora 2015, tak jsem ani minutu neváhal a hned zaplatil. Loni 6 místo z 50ti týmů, tak jsem si řekl, že letos to musíme zkusit na bednu.

Už dopředu je trasa Dril vyprodaná, tedy 1200lidí na startu slibuje masakr. Mám to zas kousek od baráku, tak vyjíždím hodinu před závodem. V Oboře jsem za pár minut, jenže vjíždím do kolony ve který hniju dobrých 20minut a pak ještě parkuju někde v lese cca 1,5kiláku od původního parkoviště. Tohle bylo pořadatelsky nezvládnutý L i nějaký rvačky kvůli zácpě tam probíhají… Běžím tedy na prezentaci, protože čas tlačí, pak zpět rychle převléct a pak zas rychle na start protože za pár minut startuji. Rozcvičenej tedy jsem až až.

S klukama se rychle fotíme dokud jsme čistý a už jdem na start. Startování po cca 100lidech je nahovno. Po startu hned tlačenice, spousta lidí to hned napálí jak splašený. Po loňským těžkým ročníku nikam nechvátám, což zjistím že byla ohromná chyba, protože se přede mě dostává moc lidí a když pak přijdou překážky, tak člověk musí čekat než se na překážku vůbec vystojí fronta.

Po prvních pár lehčích věcích přichází plazení pod ostnatým drátem, cca 90m, což fakt nenávidím. Kort když pod tím bahnem jsou kameny a kořeny o který se vždycky kopnu do kolen a trpím bolestí.

Po přeběhu lesem a brodění v bahnu, a tahání pytle písku do kopce přichází mega stěna, ze který se člověk musí sklouznout dolů po zadku. Je to masakr, ale kotníky a kolena to vydrží tak jdem dál.

Následuje těžký ručkování-autobus, kde jako tradičně 90% lidí spadne. Taky ač s problémama dávám a aspoň se dostávám před velkou skupinu lidí, která mě dost brzdila. Následuje opičí dráha a ručkování, které mi problémy nedělá. To na šplhu na laně zklamu (vlastně jediné co nedám) a musím na trestné kolo. Lano totiž obalený bahnem tak, že se nejde ani chytnout. Následují vlny, tedy přelejzání čtyř cca 2,5metrových stěn, kde se spousta lidí zasekne. Já jsem za pár sekund pryč.

Pak se skoro 2 kiláky běží až se člověk dostane do prostoru startu/cíle, kde nás ještě před diváky čeká střelba prakem na terč a na závěr mega zahnutá stěna vysoká asi 4 metry. Rozbíhám se na ní, vyskočím až na horu, ale konečky prstů mi sklouznou a já padám dolů. Na podruhý už se ale chytám s přehledem a jsem v cíli. Medaile na krk, vypláchnout si pusu od bahna a znovu se vyfotit, tentokrát v hnědé podobě J

V týmech končíme nakonec na 4.místě z 99 týmů, tedy super výsledek, na bednu to bylo fakt už jen o prsa vietnamské prodavačky levného textilu.

Letošní ročník byl těžší, brutálnější, překážky zase o level vejš. Po závodě si říkám, že příště už na to seru. Nicméně teď s odstupem 2 týdnu si říkám, že příště to dám zas J