Karlovy Vary halfmaraton 2015 - bolest, bolest, bolest...

Karlovarskou půlku jsem běžel už loni, v roce 2014. Tehdy to bylo měsíc po úraze (měsíc jsem měl nohu v sádře kvůli „udělaným“ kotníkům z basketu), tedy loni nebylo natrénováno, nohy v bolesti a zatejpovaný. Loni za 2:01 což bylo pro mě zklamaní, protože jsem chtěl jít pod 2 hodiny. Na 19km  jsem byl za 1:40, ale poslední 2km jsem běžel 20minut, protože na mě padla deka jako nikdy.

To letos jsem do toho šel po poctivém tréninku, kdy už od října trénuji každý den na červnového Czechmana, ze kterýho mam vítr. Tedy můj deníček je plný plavání, kola a běhu. I časy na závodech se oproti loňsku výrazně posouvají dolů. Zdravíčko až na menší drobnosti drží. Ani před půlkou nijak neodpočívám jak by se hodilo a jak jsem dělal vždycky. Přeci jen do toho polovičního ironmana je to už jen 14dní. Tedy v pátek večer jdu ještě projet nový kolo, a protože ve Varech se běží až večer, tak si dopoledne trávím na zahradě s lopatou a krumpáčem.

Do Varů dorážíme už v půl třetí, protože mlaďas běží DM běh na 3km, i společně s Kvapíkama, našima Foresťákama. Atmoška super, už tento DM běh má asi 1600 startujících a to by mohlo i víc, ale hodinu před startem už další lidi nepřihlašují, je přes kapacitu. K startu jim pouští Pharelovo happy song a všichni jsou happy J

To na mě už padá nervozita, už se letím převlíct, namazat všechny záhyby krémem, oblíct si něco v čem nezmrnu, protože jsem chtěl běžet v tílku. Do kapsy jeden gel, pochlácholit vystrašenou Olu pro kterou je to první půlka v životě a má strach, a vlastně to samý i Vlaďka, která má zase v hajzlu kolena z toho jak jí Perry furt klátí a ona musí klečet J

Startuju z konce B koridoru (holky z Éčka) a ač se to nezdá, trvá mi 40sekund než se dostanu přes startovní čáru. Nám k tomu hraje Vltava a mě jako vždy jde mráz přes celý tělo. 3500lidí jde na to.

Ze první 2 km je to boj nešlápnout na lidi před sebou a doufat v to samé zezadu. I vydýchanej vzduch je masakr.

Samozřejmě ze začátku to napálím, protože ta atmoška a lidi okolo tebe prostě ženou dopředu. Možná až moc, běží se cca 13,6km/hod. Ale běží se mi dobře, tak to neřeším. Jsem celou dobu před a nebo nastejno jako vodič na 1:40 – borec v blonďatý paruce a v brejlích od Elvise. Běží s ním i týpek v kyltu a naboso.

Na 6km se běží zpět přes kolonádu a ty dlažební kostky jsou masakr. Zhruba na 7km dostávám nějakou slabost do přitahovačů (úponů) na předních stehnech. Bohužel se to neztrácí, ale ještě zhoršuje. Podlamují se mi z toho nohy. Tohle jsem ještě nikdy nezažil a příjemný to není.

Nicméně si tempo držím, ikdyž vím že to bude peklo. Metr od metru to je horší a na 8 km mě poprvé napadá, že se na to vyseru. V hlavě si už říkám, že můj cíl do 1:44 je v řiti a já si říkám, že to zkusím alespoň pod 2 hodiny.

Od 8 do 11km je trať asi nejnudnější (okolo dostihové trati), tady se ještě trochu držím. Občas mě něco nakopne, třeba muzika která hraje okolo trati, nebo třeba cikán co sedí u trati za stolečkem, lemtá pivo a zakrojuje uzený a při tom řve – „Já bych taky běžel, ale já se radši ožeru“ J

Na 12km na mě už ale leze krize a já vodiče na 1:40 ztrácím v dálce. Na občerstvovačce zastavuju, pořádně se napiju, dám cukřík a zase se pomalu rozbíhám. Krok krátkej jak japonská gejša. Bude to ještě boj.

Na 15 až 18km to tak nějak utíká, sleduju lidi kolem sebe a fanoušky, když to jde tak si pleskám s dětmi, protože každý tohle povzbuzení neskutečně motivuje. Na 18km se sebíhá dolů zpět na kolonádu, kde je už zase mraky lidí okolo trati. Už ani nesleduju svojí rychlost, ani čas, už jen jdu krok za krokem a těším se na cíl. Každej krok bolí víc a víc, mám i puchejř pod pravým palcem a na těch kostkách bolí dvojnásob. Na 20,5km je poslední občerstvovačka kde se zastavuju na půl minuty, dám si rozinky, cukr a v klidu zapíjím. Koukám na hodinky a tam 1:41. Chybí mi už jen poslední kopec, kterej už nějak jde, seběh kde už běžím co to jde a cílová rovinka kde už letím jako vítr. Stopky se zastavují na 1:43:36. Mám to za sebou. V cíli to ze mě padá, mam to za sebou. Cíl splněn.

Zabalím se do igelitu a jdu podél trati kouknout na Vlaďku a Olu, abych je podpořil. Čekám docela dlouho, když se kolem 2hodin objevuje v posledním kopci Vlaďka. Vypadá, že bude brečet bolestí. Její kolena jsou na sračky, trochu jí podpořím, ten kousek už dá.

Chvilku na to už zahlídnu Olu oranžovou čepku, jak se drápe do posledního kopce. Zahazuju igelit, hážu medaili na záda a už volám na Olu. Podpořím jí a běžím s ní. Má to kousek tak to z kopce rozběhne a jak za zatáčkou vidí cílovou rovinku tak se rozběhne jak vítr. Bežím kousek s ní, ale pak mě kouše medvěd do lejtka (křeč jak prase) a tak ani nemůžu přelézt zábranu… do cíle tedy nějak dobelhám. Chtějí mi dát druhou medaili, tak říkám že si jí nezasloužím J Olu sice unavená, ale happy jak grepy. Dáme pomeranč, jonťák a rychle do tepla do auta. Ještě rychlá fotka a už startuju červenej šíp. Cestou nabíráme Vlaďku s Perrym a vezeme je k auto, protože Vlaďka sotva chodí.

Já si v hlavě vyjasňuji, že letos už asfalt nechci vidět a seru i na plzeňskou půlku, kterou jsem šel už 3x, ale ne. Když půlku nebo maraton, tak jedině v terénu. Stačí že ironman bude celej na asfaltu.