Jak jsem si ne/užil Baroko aneb maratónská zeď

Baroko maraton je parádní akce party okolo Kosti Wiesnera v
Plasích. Už dvakrát jsem si tu zaběhl půlmaraton, a když jsem si letos odbyl
premiéru na maratonu po kopcích Chlumu a Krkavce, tak mi tenhle závod přišel
jako že to bude procházka růžovým sadem.

Na startu je nás jen šest z Forest Gump teamu. Já
celej, Popík půlka, Olu a všechny Palačinky 10km.

Dva dni před závodem už jen vylehávám a ikdyž jsem teď přes
samý triatlony moc neběhal, tak si říkám, že to nějak půjde... Ráno vstávám na
pohodu, snídaně a v půl 10 jsem v Plasích. Lidí na místě strašně,
zrovna když přicházím tak říká moderátor cca 1100 startujících. To už na mě
přichází trochu nervozita a tak jdu otestovat místní Toiky. U prezentace to je
rychlovka. Pozdravím Deny s Kubou a ostatní bandu z kruháče (Fitneska).
Pak zpátky do auta převlíct se do závodního. Cestou potkávám desítky známých.
Každý kdo z plzeňska běhá, tak je dneska tady...

Původně jsem řešit zda poběžím s batohem abych měl vodu
a kam dát 2 gely, ale nakonec jsem kouknul do propozic a cestou mě čeká 9 občerstvovaček,
tedy batoh nechám doma beru do ruky 2 gely a toť vše. Připnout na hruď číslo,
namazat všechny záhyby těla krémem a šup ke startu. Stoupám si poměrně dopředu,
z kraje se to vždycky dřív špuntovalo a tak jdu radši vepředu. Za chvilku
odpočítávání a výstřel!

Už se to valí. Já jdu svoje tempo, protože není nic horšího,
než se nechat vyhecovat. Do 7km běžíme spolu s půlmaratonem, tedy hlavně
neblbnout s nima. Ze začátku chvilku kecáme s Frídličem a Kristýnou
Junkovou, ale po chvilce už je nechávám, protože oni jsou jiná liga. Kristýna nakonec
druhá J

Pomalu se blížíme k 3km a čeká nás první kopec, trochu
se to tu začíná štosovat a první lidi přechází do chůze. Do 7km to dobře znám a
už se vlastně těším až se odpojíme od půlkařů a bude jasné s kým běžím. Na
6km nás čeká první občerstvovačka ve vesnici. Ve vesnici lidi fandí, u hospody
lidi chlastají pivo a udí prase a do toho hraje naplno z ampliónů ac/dc
nebo něco podobnýho. No úžasná atmoška J Bohužel mě se už od cca 5km neběží dobře. Blbě se mi
dýchá, nohy jsou jalový a celkově se necítím ve svý kůži. No nic, čeká mě ještě
dlouhá cesta a snad to přejde. Na 7km už se konečně oddělujeme a běžíme pro mě
novou trasou. Je to vlastně po cyklostezce z Mladotic do Manětína, kde
jsem cca 14dní jel na výlet. Tedy to tu trochu naoko znám. Na 15km, když se cca
3km běželo do mírnýho stoupání tak už jsem docela jalovej a říkám si - "co to
kurňa je?!". Srknu trochu gelu, pořádně zapiju a odskočím na záchod. Potím se
ikdyž vlastně není proč a opravdu se necítím. 
Naštěstí se pak zbíhá docela dlouho z kopce, kde se zhruba na 19km
dostáváme do Manětína. V seběhu se docela krotím, a běžím si podle sebe.
Na občerstvovačce mě dobíhá Honza Behenský. Na moje dotazy nějak nereaguje a
běží dál, tak si říkám že za ním zkusím vlát... (po závodě mi říká, že mě
nepoznal jak jsem byl oholenej) :-) :-)

Trasa se zase z asfaltu dostala do krásný přírody na
trase z Manětína do Mladotic. Krásnou stezkou podél Manětínského potoka,
který pak navazuje na Střelu. Cesta se klikatí, občas přeběhneme můstkem na
druhou potoka, občas zpátky. Krásná příroda a aspoň ty kilometry trochu ubíhají.
Na 25km ale už jsem úplně fyzicky vyčerpanej a navíc přichází kopec jako kráva
(asi 3km dlouhé prudké stoupání) a tak pěkně do chůze a ťapkat nahoru. Bohužel
se mi do toho ještě začíná motat hlava, chce se mi zvracet a tělo říká že už
nechce. Přidává se velká bolest v koleni a já to začínám trochu proklínat.
Nahoře na kopci to ale zase zvolna rozběhnu ale dobře mi opravdu není. Na další
občerstvovačce mě zaujme velmi příjemná obsluha a hle co nenabízí J slivovice
a grilované klobásy. To já tedy odmítám, vezmu trochu jonťáku, banán a jdu dál.
No po pár metrech jdu do předklonu a asi půjde vše ven... Nakonec nešlo a tak jdu
dál. Následuje delší prudkej seběh, kde si úplně likviduju koleno a jestli jsem
se do týhle doby snažil myslet optimisticky, tak teď se to láme... Pomalu se
blížím do Mladotic a tady už je to boj. Boj o život. Chvíle běh raněné srny,
chvíli pajdání v chůzi.

Když se připojujeme na půlmaratonskou trať, kde už to zase
znám tak mám radost. Na druhou stranu vím, že mě čeká dlouhé a táhlé stoupání z cca
31 na 37km. V Mladoticích na občerstvovačce zase výborná atmoška. Ženský
tam skandujou jména všech závodníků, všechny podporují, no paráda. Já už ale
nejsem schopnej běžet a půl kiláku za nimi si sedám ve stínu musím sundat
kompresky, protože mám nohy jak konve. Chvilku odfrknu a chůzí musím zdolávat
ten kopec. Chvilka se mi motá hlava tak, že ani nevím co tu dělám. Naštěstí
zachvilku potkám podobnýho parťáka, který má podobné problémy a tak si to
pochodujeme spolu a aspoň trochu pokecáme. Nemá ani smysl zkoušet běžet,
protože to by byla cesta do záhuby.

Na další občerstvovačce cca 1km před vrcholem si už musím
sednout. Pořadatelé hodní a půjčují mi svojí židličku. Tak si dám čokoládu a
srknu trochu vody... Když se tak ohlídnu za sebe, tak se tam válí dva kluci.
Jeden leží v pangejtu, druhý na louce. Oba dva kožený a oba spí. Nakonec
si pro jednoho dojela do cíle sanitka, druhej byl ještě někde na trati, snad to
nějak dal.

No nechci se zase rozsedět a tak beru plnou hrst čokolády,
vodu a jdu si ten kopec vyšlápnout. Nakonec ani tu čokoládu nedám a letí do
trní. Žaludek úplně v hajzlu.

Cesta na kopec je nekonečná a pajdavou chůzí to neutíká.
Když se tak konečně vyškrábu, tak jsou v dálce vidět Plasy, můj cíl cesty.

Dole po dlouhým klesání další občerstvovačka a na mě už z dálky
křičí PIVÓÓÓÓ.  Nejdřív si říkám že ani
náhodou, ale pak si říkám proč ne... Vezmu kelímek, ani nezastavuju a jdu dál.
Plzeňská 12ka a docela vychlazená. Tak si jí tak usrkávám a jdu dál. Nahoře na
posledním kopci závodu mě dobíhá chlápek s holkou, zeptají se mě jestli
něco nepotřebuju. Na záda mě ale neberou a tak mi pomalu utíkají. Pivo mě
neskutečně napravilo žaludek a mě se po asi 11km chůze dělá líp a tak si říkám,
že zkusím pomalinku běžet s touhle dvojkou. Aspoň trochu to jde, ikdyž
občas musím přejít do chůze. Následují poslední 4km do cíle závodu už běžím, s občasným
přechodem do chůze. U cedule Plasy stojí chlapáci od nás ze Záluží. Nabízí mi
točený v PETce, tak neváhám a trochu si dám. Už se pomalu blížím a na
velkou louku v Plasích a vím, že mi tohle nekonečný utrpení končí. Už
zbývá jen poslední kilometrový oběhnutí louky a pomalu se proplížit cílem. Tam
mi Deny s Kubou navlíkají medaili a já upadám do komatu.

Plán byl zaběhnout si to za 4:10, začátek závodu tak byl i
rozběhnutej, ale pak se mi do cesty postavila obávaná maratónská zeď a byl
konec. Obvykle prej ta zeď přichází kolem 35km, já jí měl už na 28km. Čas
tragickej, ikdyž o čas v tomhle případě ani nešlo. Šlo o přežití. V cíli
jsem za 5:23 a opravdu to bylo pekelný utrpení. Letošní Ironman byl proti tomu
pohodička.

Dobelhám se pro pívo a párek, sednu mezi lidi a juknu na
vyhlášení.

A slovo závěrem - Baroko je nádherný závod, na bombastické
trati, který pořádá úžasná parta lidí. Občerstvovačky na jedničku s hvězdičkou,
zázemí a servis pro závodníky super.

Tomuto závodu opravdu nic nechybí.

Jen já bych měl být příště lépe připravený abych si to užil
a né jen přežil.

A ač to teď ještě stále bolí, tak na 10.ročníku opravdu
nemůžu chybět!