Czechman 2015

Už loni jsem se s Perym bavil o polovičním ironmanu a jeho závodech na Pardubickým Czechmanu, kterýho dal už třikrát a na konci léta 2014 jsem si řekl, že v roce 2015 do něj půjdu. Začal jsem víc trénovat a když se přiblížil listopad tak už bylo téměř vyprodáno. Rychle jsem se zaregistroval jako 480. v pořadí (původně mělo startovat max 500 lidí), nakonec celkem 700 kousků.

Od registrace jsem poctivě trénoval každý den, vynechal jsem jen na pár dní kvůli rýmičce, jinak byl můj tréninkový deník plný až běda. Co mě stále trápilo, byla záda, ale při plavání a běhu problém nebyl, za to na kole to je utrpení…

Jen pro info – za 5 měsíců letošního roku = 157 tréninků.

No do ervna to uteklo jako voda a už máme 6.6. a já ráno v 7:00 skáču do auta a už to valíme směr Lázně Bohdaneč, kde je celé zázemí závodu v místní pískovně.

Po příjezdu tisíce lidí, samý stánky, drahý kola, atmosféra jako na svěťáku… Jdu se rychle přihlásit a připravit depo. Nalepit správně samolepky na kolo, helmu, připevnit čip a pobalit věci tak, abych to měl připravené do depa. Když foukám kolo na svých 7,5 atmosfér, tak zjišťuji bouli na zadním plášti. Když to jdu projet, tak se to nesrovná. Sháním po stáncích novej plášť, jenže všude vyprodáno.

Rychle k autu, protože čas už tlačí a já nechci dostat žlutou kartu za pozdní příchod do depa. Tam to zkouším asi 20x narovnat, ale nejde to a boule je tam pořád. Když mám 4 min do uzavřením depa, tak na to seru a vyrážím i s boulí. Ta se ale záhadně cestou ztratí a já jsem v depu 4 sekundy před uzavřením. Spadl mi kámen ze srdce J Na tej bouli bych 90km neodjel, to by mi upadla prdel.

Pak rozprava a hodinové čekání na start. Ten vyplňuji časem na wc, pak ještě přijíždí podpořit Jarda Cukřík a Petrou.

10min před závodem se oblíknu do neoprenu, abych se v něm neupekl a už se sypu do vody se schladit.

700 lidí na startu je maso, snažím se dostat co nejvíc ke kraji abych nedostal nakopáno, moderátor hlásí 30 sekund do startu, ale sotva co to dořekne najednou někdo jiný odstartuje. No co, tak tam skočím taky a jde se na to. Já úplně blbě, uprostřed chumlu. Ze začátku je to masakr. Lidi se mi škrabou přes nohy, některý mi lezou přes záda, prostě masakr. Hlídám si lidi před sebou, hlavně abych nedostal kopanec. Když v tom, při nádechu, dostávám facku za kterou by se nemusel stydět ani Rocky Balboa. To byl direkt jak z filmu, až to mlasklo. Zastavím se co to kurva bylo… ale to už mi zas někdo leze po nohou, tak se se slovy A KURVA opět potopím a plavu dál. U bójky na 750m se to už trochu trhá, já se nacpu co nejvíc na kraj a plavu si podle sebe. Abych ušetřil záda tak už si střídám svoje kraul-znak-kraul-znak.

Těch 1900metrů je sice dlouhých, ale mě to docela utíká rychle. Když už se blížím k cíli plavání, tak se cítím v pohodě, zadejchanej nejsem, tělo nebolí, tak super.

Vybíhám do depa, tak ale zjišťuju, že jsem si tam nedal pytel na věci. Sundavám neopren (při sundavání mi poprvé kousne křeč do lejtka).

Sundám neopren, chvilku tam pobíhám jak vocas a hledám Olu s Kubou, jenže je nevidím a tak jdu za pořadatelem. Poprosím je o uschování, že tam pošlu ženu. Když jdu na kolo, tak to na Olu houknu. Ta tam sice šla, ale nedostala ho. A tak jsem přišel o úplně novej neopren. Po závodech byl v tahu. Brejle a čepka tam zůstali.

Na kole si jedu hned od začátku svoje tempo. Horko je neúprosný, ani metr stínu, a já si říkám hlavně nepřepálit. Protože jsem doplaval dobře – 218tý lezu z vody, a na kole si jedu svoje tempo (cca 30km/hod) tak se přeze mě valí neskutečný množství bikerů. Samý karbonový mašiny, vysoký karbonový ráfky ze velký prachy, hrazdy, aerodynamický helmy… no skoro se za svý nový kolo stydím. V půlce kola mi začínají brát křeče do bříška, ale i tak se pořád snažím pít a nacpat do sebe nějakou tyčinku, či banán. Za kolo jsem vypil 8 flašek (0,75L) vody a joinťáků. Jedou se dva okruhy po 45km, v prvním jedu dobře za cca 1:30, ale v druhém už je to horší, záda bolí a bere mě křeč do chodidla a tak jdu druhou půlku o 25min pomaleji.

Za 3:20 jsem v depu, zase opatrná převlíkačka a jde se na běh. Doplnit nějaký magnézium, do kapsy gel, kšiltovku proti slunci a už běžím.

Vybíhám opatrně, cca 8-9km/hod a do 2,5km je to ok, jenže se to běží po asfaltce do vedlejší vesnice, kde nás slunce připaluje k asfaltu. Na mě padá deka jak hovado. Bolest hlavy, křeče do břicha, křeče do lejtek a celková zesláblost. Dostal jsem úpal a chce se mi blejt. Poprvý zastavuju a v ten moment vím, že to bude v řiti.

Nastává boj o přežití, respektive o to, jestli to vzdám, a nebo se nějak přes bolesti dohrabu do cíle.

Kde to jde se polejvám celej vodou abych se schladil, zkouším do sebe nacpat gel, ale ani to do mě nejde a chce se mi blejt. Pomalá chůze střídá pomalej běh, vždy po cca 200m.

Rovinky na sluníčku jsou nekončící, křeče jsou větší a větší. Na 9km potkávám fandící Olu, ale jsem v hajzlu. Asi to vidí a tak jde se mnou a zkouší mě podpořit. Jsou chvíle kdy už ani jít nemůžu, motá se mi hlava a bolí to moc.

Na 10,5km je přesně půlka a musí se dát druhý kolo. Nechce se mi ani za mák, ale už dávno před závodem jsem si řekl, že to prostě dokončím.

Na 13km dostávám takový křeče do pravýho stehna (zepředu i zezadu), že tak 8 minut stojím v křeči, nemohu natáhnout nohu ani na jednu stranu, jak to trochu natahnu na jednu stranu, hned začne křeč na druhé straně. Bolest že se mi chce brečet. Po pár minutách najdu poloho ve který to jakžtakž odezní.

V tu chvíli mám největší nutkání to vzdát. Představa překonání ještě 8km je šílená.

Dál odkrajuju metr po metru, krok za krokem. Křeč se ozejvá každých 100m.

Na 18,5km při „průběhu“ okolo depa zjišťuji, že je limit jen 7hodin a já už mám jen 20min do konce limitu. Od té doby se už v běhu nezastavuji a běžím i přes křeče a šílenou bolest. Ale je to spíš běh srnky sražené kamionem. Poslední kilometr se mnou zase běží Olu a Petra, mám už jen minimum času.

Když vidím cílovou bránu, tak musím ještě zrychlit, protože spíkr už řve, že to budou uzavírat. A já tak na poslední chvíli proběhnu cílem, kde pak padám vyčerpaný, mrtvý…

Čas 6:59:15 je děsivý, celá druhá polovina závodu byla děsivá. Ale dokončil jsem a tu vysněnou placku mám na krku.

Nemám sílu se ani vyfotit. 10min ležím na zemi a pak se opatrně jdu schladit do vody, abych zas nespadl do křečí.

Skáčeme do auta, kde přes hodinu bojuju s igelitkou na klíně abych se nepoblil. Až zmrzlinka z mekáče mě trochu schladila a dala do kupy J

Za celý závod jsem vypil zhruba tak 9litrů vody a na záchod jsem šel až druhý den ráno, a to jsem si jen ucvrnkl jak babka v důchoďáku J